Michaela Muzikářová – problémy mezinárodních partnerských vztahů | JOBA

Můj příběh začíná úplně obyčejně. Jmenuji se Michaela Muzikářová, normálně pracuji a žiji v Brně. Považuji se spíše za introverta, ale užívám si poznávání nových kultur. O domov se dělím s mourovatou kočkou Juno, ale můj život se začal ubírat jinam díky lásce k Itálii. Vlastně nechápu, jak se to všechno mohlo stát, možná zapůsobil zákon přitažlivosti? 

K jazykům (především k italštině) mě to táhlo už odmala. Sice jsem na vysoké vystudovala informatiku, ale italštině a později i španělštině jsem se věnovala ve svém volném čase.

Italsko-český život každým dnem přináší mnoho vtipných (i těch méně vtipných) okamžiků. Mezi oběma zeměmi je spousta zajímavých rozdílů a ve svém vztahu často narážím na situace, ve kterých se projevuje naše odlišná mentalita, kultura i výchova. 

 

 

Můžeš nám některé kulturní rozdíly pojmenovat? Jaké jste objevili třeba až časem?

Narážíme třeba na rozdíly mezi našimi kuchyněmi. Najít kvalitně uvařené italské jídlo je u nás velmi těžké 🙂 A Ital si troufá tvrdit, že třeba tady u nás v Brně jsou jen dvě až tři místa, kde dělají slušnou italskou pizzu. Proto taky většinou vaříme Itálii doma. Naše kuchyně je pro mého partnera těžká a moc plná masa, i když má moc rád třeba české pivo a z jídel například koleno. Chápe ale, že k nám se třeba ryby nebo spousta zeleniny bohužel nedostává v takové kvalitě, aby si na nich člověk opravdu pochutnal a získal z nich maximum živin.

Vnímám taky velký rozdíl mezi našimi denními režimy. Italové jsou spíš vzhůru déle do noci, ráno jim den začíná později (práce často okolo deváté hodiny). U nich to nefunguje tak, aby v pět zavřeli obchody a všichni zalezli domů k televizi.

V tomto ohledu jsem se přizpůsobila spíš já partnerovi, ačkoliv když jedeme k mým rodičům, obědváme podle našeho času (mezi 12 a 13 hodinou). Co se týče časů jídel, o víkendu s partnerem snídáme i okolo 10, oběd přichází na řadu kolem 3. hodiny a večeří se většinou mezi 21. a 22. hodinou

Pokud jsme spolu, vždy spolu snídáme, obědváme i večeříme. Neexistuje aby si každý jedl kdy se mu zachce, někdo na gauči u televize a někdo ve svém pokoji…

Jídlo vnímají Italové jako zásadní část dne, kdy se (především o víkendech) rádi scházejí a tráví tak čas se svými rodinami a přáteli To u nás trošku chybí, přijde mi to jako moc pěkný zvyk.

Jako další příklad uvedu italské a české ženy. Italům přijdou češky velmi svobodomyslné a otevřené, někdy až moc. Jsou zvyklé na uťáplepší ženy. Italské kamarádky spolu tolik nerozebírají muže jako to dělají Češky. Naše holky jsou taky daleko více nakloněné různým barovým dobrodružstvím na jednu noc. 

Rozdílů najdeme opravdu nespočet. Každá země má odlišnou kulturu; představuji si ale, že je určitě jednodušší být ve vztahu s Evropanem než třeba s Japoncem (smích)

Zkoušeli jste i vztah na dálku? 

V našem případě pro to nebyl důvod. Svého partnera jsem poznala až v době, kdy už asi rok a půl žil a pracoval v Brně. A tak jsem se k němu jen přistěhovala.

Občas odjede na pár dní do Itálie za svou rodinou, ale to je spíš ku prospěchu vztahu. Odpočineme si od sebe a on se vrací zpátky do Česka sice s depresí (že zase musel opustit svoji zemi a rodinu), ale taky s kufrem plným dobrot! 

Jak došlo k takovému osudovému setkání?

V roce 2017 po jednom ne úplně povedeném vztahu jsem se rozhodla zaregistrovat na online seznamku. Při procházení uživatelů mě zaujalo jméno Andrea. To proto, že jeho nositelem byl muž a ne žena, jak je u  nás normální. Tak jsem si řekla, že Andreovi napíšu… A tím začal náš příběh, o kterém je vlastně i můj blog Itálie v Brně.

Poprvé jsme se setkali v jedné restauraci kousek od Brna. Na první pohled mi přišel Andrea zvláštní, navíc měl na prvním „rande” divně nagelované vlasy a vlastně se mi vůbec nelíbil. A první věc, kterou mi řekl bylo, že mám strašný italský přízvuk! Dala jsem mu ale další šanci – potom jsme se sešli u něj doma, připravil mi úžasnou několikachodovou večeři a už jsem u něj rovnou zůstala. Vaří totiž naprosto výborně!

Z českých mužů sis nevybrala?

Měla jsem dosud různé vztahy s Čechy. Vždy tam bylo něco, kvůli čemu se po určité době ukázal vztah jako nefunkční. Taky si myslím, že vztah může fungovat pouze tehdy, pokud se dva lidé sejdou ve SPRÁVNÝ čas. Myslím, že s mým současným přítelem bych se před sedmi osmi lety taky nedala dohromady. Oba jsme totiž tou dobou byli úplně jiní a měli jiné představy o partnerovi a o budoucnosti.

Myslím, že mám sama trošku složitější povahu, takže vedle sebe nesnesu každého.  Potřebuji si s někým doopravdy sednout. Můj současný partner mi vyhovuje i z toho důvodu, že je zvyklý na emotivnější vyjadřování. Italové takoví prostě jsou. Když občas zvýším hlas, nebere to jako žádný útok ale normální tón hovoru. U Čechů jsem s tímto měla často problém… 

Co si myslíš, že je klíčem ke šťastnému vztahu? 

Nedokážu soudit, co zaručuje šťastný vztah. Nechci sklouznout ke klišé typu vzájemná důvěra, porozumění, souznění” a podobně. 

Podle mě stačí, když se dva mají rádi, respektují jeden druhého a jsou ochotni čas od času ustoupit a přizpůsobit se v něčem partnerovi.

Češky mají pověst nejkrásnějších holek. Nezávidí mu tě kamarádi? 

Můj přítel se vídá v Česku s mnoha italskými přáteli a kolegy a to i dalších národností. Nemám ten pocit, že by mu někdo záviděl – někteří z nich žijí také s Češkami nebo Slovenkami.

Když mě představoval celé své rodině, tak mě označili   “bella ragazza” a “vybral sis dobře”. Tak se chovají středo-Italové.

A když nás seznamoval s kamarády v Itálii, kam jezdíme několikrát do roka, přijali mě jako vlastní. Samozřejmě si všímám odlišností v našich povahách a zvycích, ale nemyslím si, že by s tím měli nějaký problém. Vždyť třeba žena jednoho jeho kamaráda z Říma je Ruska (už spolu mají i dítě)… 

Jednou se mi dokonce stala taková vtipná příhoda. Jelikož jsem hodně světlá, vypadám po většinu roku jako naprosto neopálená Italka. A jednou se mi při seznamování stalo, že se mě můj nový italský známý úplně vážně zeptal: A z které části Itálie pocházíš ty”?

A co jazykové bariéry?

Na začátku to bylo samozřejmě o něco složitější, než jsem se rozmluvila a získala sebedůvěru v italštině. Oba mluvíme i anglicky ale italština nám jde líp. Navíc italský přízvuk v angličtině je kolikrát spíš k smíchu. 

S jazykovou bariérou už nemáme vůbec problém. Dívám se s partnerem denně na italskou televizi (českou prakticky nesleduji). Koukáme na italské filmy, bavíme se italsky. Snažím se čas od času do něj dostat pár českých slov, chybí mu ale pořádná motivace. Čeština je těžký jazyk, ale myslím, že pokud někdo žije v cizí zemi, trošku snahy by prokázat prostě měl, ať se mu jazyk líbí či ne. 

V rodina přítele se mluví různě. Vesměs různými dialekty, někdo dokáže mluvit lépe obecnu italštinou než jiný. V Itálii je normální, že především lidé starších ročníků celý život používají jen svůj dialekt (v dialektu probíhalo i jejich vzdělávání). Neumí proto příliš dobře obecnou italštinu. A cizí jazyky samozřejmě taky ne.

Když jsme takhle jednou byli navštívit jednu z tetiček, kladla mu na srdce, ať tu svou nevěstu hlavně naučí ten JEJICH dialekt!

(Poznámka pod čarou: Dialekty se v Itálii velmi výrazně liší nejen kraj od kraje, ale klidně i město od města. Vypadají velmi často jako úplně samostatné jazyky, které s obecnou italštinou mají opravdu pramálo společného.)

Na co bys upozornila české holky při vztahu s cizincem?

Aby si byly dopředu vědomy kulturních rozdílů. Mít respekt k odlišnostem, na které zákonitě každý mezinárodní vztah jednou narazí. Někdy se jedná o zábavné detaily, někdy by vás mohly ale dovést k nepříčetnosti (třeba jen špatným porozuměním pohledu toho druhého). Je třeba si držet odstup od některých takových detailů a nebrat je příliš vážně.

Určitě ne pro každého z nás bude fungovat vztah s cizincem. Chybí v něm totiž takové to sdílení společné kultury a historie národa. S cizincem se budete jen těžko bavit o tom, jaké to tu bylo před 10 lety nebo třeba o hláškách z českých filmů. Snažila jsem se hledat české filmy s titulkami, abych svému partnerovi přiblížila náš krásný humor a kulturu, ale je to opravdu velmi těžké. Já sama mám moc ráda třeba Divadlo Járy Cimrmana nebo i české spisovatele a české divadlo obecně. Do divadla si s cizím partnerem opravdu zajdete maximálně na operu nebo koncert.

Také si uvědomte, že pokud žijete s cizincem v  Česku a on neovládá jazyk, jste to vy, kdo řeší každodenní problémy. Potřebuje  se telefonicky objednat k zubaři? Objednat auto do servisu, koupit něco běžného v lékárně  nebo vyřešit něco na úřadech? Často se stává, že tito lidé prostě nemluví anglicky – potom věci musím řešit buď já, nebo přítel předá telefon druhé straně a já česky vysvětluji.

U každé národnosti se setkáme s určitými specifikami, ale i chlapi v Itálii se od sebe hodně liší. Někteří jsou pověstní “mamánci”, někteří jsou ale velice samostatní a schopní. Můj přítel rozhodně patří do druhé kategorie, i když na svoji rodinu nedá dopustit. Záleží tedy opravdu na tom, koho konkrétního potkáte, záleží prostě na štěstí jako ostatně v celém životě. 

Michaela Muzikářová