Jan Kareš - Bolest je mýtus | JOBA

Jan Kareš - Bolest je mýtus

Jaké to je trénovat s Honzou? Určitě jiné, než si spoustu z vás myslí. V rozhovoru nás nechává tento proslulý trenér a všestranný sportovec nahledénout do světa fitness a trenérství trošku jinýma očima. V LivingWell health clubu v pražském Hiltonu se Honza ale cítí v životě na správném místě. 

 

Cvičení není jen o dokonalé postavě. Má mnohem větší přidanou hodnotu. Co hlavně chceš lidem předat ? 

Začnu také otázkou. Jaké jsou dvě základní slova v bibli? Láska a klid – to je to, co se snažím dělat já. 

ky tvému slavnému výroku Bolest je mýtus se s tebou ne každý shoduje v názorech. V čem se to projevuje? 

Bojuju s dnešní módou, že si trenéři říkají hrozně peněz. Já nejsem schopen se smířit s tím, že když budu stát nějakou částku tak někteří klienti na to nemusí mít. A mně pak vadí, že nemůžu pomoci více lidem. 

Zase nemůžu dělat zadarmo, každý musí nějak žít. Ale musí tam být rovnováha. Dělat to zkrátka za peníze, a ne pro peníze. 

 

Když děláš nějakou práci, tak přitahuješ k sobě nějaký lidi a automaticky máš peníze. Aty lidi pak neodchází, protože cítí lásku. A kde je láska, tam si ji chtějí udržet. 

Dám příklad. Když je trenér levnější, pak ho klient třeba pozve na oběd, může dojít k výměně kontaktů, pak klient usoudí sám, že mu dá více peněz…. Obě strany jsou spokojené a tak to má být!

Snažíš se u klientů pracovat jak s tělem tak s hlavou? Máš to propojené?

Samozřejmě, snažím se být pro své klienty motivační, stejně tak, jako jsou oni motivační pro mě. Takže je to takový win-win. 

Co trenérství dává tobě? A jaký máš s klienty cíl?

Dává mi to nový pohled na svět. Oni vypráví o své práci, takže já se učím, dozvídám se nové věci a snažím se je namotivovat, aby to cvičení měli rádi. Problém je, že málokdy se mi povede, aby to dokázal procítit. 

Jak to vypadá v praxi? 

Nejde jen o to tupě cvičit, zvedat železo. Musí propojit mozek se svalem. 

A někdy do fitka přijdou, mají plnou hlavu myšlenek. A pak třeba cvičí a u toho telefonujou. Chápete? 

Podle mě by se alespoň měli soustředit na cvičení. Ale chci, aby měli klid a hlavně když je to tak baví. 

Ta postava ke zlepšení přijde. Jenže málokdo k tomu dokáže ještě držet životosprávu a hlavně dlouhodobě. Vždy vše vychází z klientova přání. 

 

Můj cíl je pracovat s člověkem celý život. Poznám ho a mám ho do smrti. A tam jsou vývoje – motivace, pád. Jde tam o to, abych ho měl po celý život. 

Jan Kareš je držitelem nového rekordu ve shybech!
A máš nějaké zásady, které jsou pro tebe typické a přes které nejede vlak? 

Ani ne. Já to mám tak, že se snažím mít co nejmíň bariér. Někteří trenéři to mají přísné – buďto to budeš dělat takhle nebo si najdi jiného. U mě to nejde, to tam zase není ta láska. Já nejsem ten direktivní. Takhle to nemám ani v rodině. 

Já dělám vždycky všechno to, co by vyhovovalo mně. U mě je pokoj. Mám to založené na tom, že lidi chtějí. 

Takže když někdo přijde, řekne ti co chce, tak mu pomůžeš toho dosáhnout? 

Přesně. Když se chtějí zničit, díky mně se zničí, že nebudou chodit. Když chtějí, ukážu jim jak to udělat nejefektivněji. Jenže v dnešní době když člověk normálně pracuje, potřebuje na schůzky, tak se úplně zničit není dobrý nápad.

A jak si s nimi plánuješ čas? 

Neplánuji. Přeci když jsem unavený tak si nemůžu dát nálož. Takže nemám objednané klienty na rozvrh přesně. Když chtějí, tak přijdou. Vždycky tu pro ně budu.

A jak jsi se ke trenérství dostal? 

Já mám pocit, že jsem trénoval skoro odjakživa. Byl jsem vůdcem party, pak jsem začal lézt, začal jsem trénovat a začal jsem dělat shyby. Lidi se ke mně začali obracet, přitahovali se ke mně.

Já jsem v té době měl vadu řeči, takže jsem nemohl moc mluvit a o to víc jsem do toho byl namotivovaný. 

Protože všichni ostatní chodili za holkama a já jsem furt trénoval jako pitomec, protože jsem to měl v hlavě jinak. Ale když děláte cokoliv jinak, tak to lidi přitahuje. 

Já jsem se vždycky snažil být jinej, vlastně nikam nepatřím. Protože ve světě lezení se na mě lezci dívají dost divně, ve světě fitness jsem také velmi kontroverzní. I jako trenér. 

Držím se fungování 1+1, já něco dávám a oni také něco dávají. Jakmile cítím, že nejsem spokojený, tak to nemá cenu, vždycky to stejně selže. 

 

To, že pracuješ v Hiltonu může pro někoho znamenat, že budeš stát majlant a určitě jim zadarmo neporadíš. Tak to není, že?

Když mi třeba jen někdo napíše, tak já rád poradím. Když pak otázky přibývají, tak si třeba domluvíme nějakou už placenou konzultaci, aby jsme zase byli spokojení oba. 

Také mají lidé předsudky o cvičení, že je to jen tvrdá dřina, nejezení. Ale tak to není, pokud potřebují normálně fungovat v životě, tak se nemůžou omezovat ve všem! Musí to mít prostě rádi. 

A nebo si můžou vybrat cestu fitnessgirl, která má má 3% tuku v těle a ze všeho je nervózní. 

Co pro tebe představuje cvičení?  

Svaly jsou obrana proti zátěži. Musíme je přetížit aby pracovali. Takže je to o tom dostávat se za hranice. 

A máš nějaké doporučení, co bys chtěl vzkázat mladým lidem?

Nevzdávat se. Ať prostě sní o tom, co chtějí, mají to v hlavě a pak si za tím jdou. 

Když jsem udělal shyb na malíku, tak se mě všichni ptali, jak jsem to trénoval, jak jsem to plánoval. Nic jsem neplánoval. Představil jsem si to, jak se mi to povedlo. Když jsem se o tom zmínil tátovi, jak ten se mi smál. A pak jsem to zkoušel a zkoušel a jednou se mi to prostě povedlo. Takže je to v hlavě!

 

Změnila ti tahle práce život? 

Určitě, získal jsem úplně jiný pohled na svět. Klienti mi povídají o spoustě nejrůznějších věcí z jejich oborů, o kterých se mi předtím ani nesnilo. No a díky tak různé inspiraci také přicházím na spoustu svých nápadů. 

A spíš se zamýšlím, jak by to dopadlo kdybych nebyl po tom úrazu s vadou řeči. Kdybych v tom věku byl populární, pěkný, lítal za holkama, jestli bych dělal to, co teď. Ale cítím se na velice správném místě, tak to tak asi mělo být. 

Ano, souhlasím. Našel jsi tedy, proč tady na tom světě jsi? 

Jsem tu prostě pro lidi, chci je motivovat, aby hlavně dělali co je baví.